Promokecy labelů o deskách měly nějakej „smysl“ snad jen v 90. letech, kdy se k vyvolenejm jedincům dostalo pár promo kopií a čtenáři pak museli číst jejich recenze, pokud se chtěli o novejch albech něco dozvědět. Ale dneska? Každej, kdo chce, má desku staženou ještě před tím, než vyjde, a může si udělat obrázek sám. Jenže jsou promokecy a promokecy. A když Michael Gira ze Swans, šéf labelu Young God Records, přirovná Wooden Wand k takovejm veličinám americkýho country jako jsou Merle Haggard nebo Hank Williams, zbystřím. Nekecá Gira náhodou? Není to přehnaná chvála? No, pravda je, že trochu kecá. Ale ne zas tak moc…

James Jackson Toth aka Wooden Wand bezesporu šlape po tý samý prašný cestě, na který před ním prošlapali podrážky svejch bot Johnny Cash, Willie Nelson, Hank Williams, Waylon Jennings a další skutečný hrdinové country. Na tom by nebylo nic zvláštního; Wooden Wand není první ani poslední, kdo se vydal po stopách všech těch geniálních chlápků, kterejm k vyjevení pravdy stačila kytara a tři akordy. Jenže na Wooden Wand je pozoruhodný, s jakou pokorou tu cestu sleduje. Tenhle chlápek se nesnaží bejt větší, dramatičtější a pravdivější než ti, co tudy šli před ním. Naopak. Chápe roli žáka a přijímá ji se skromností. Ne nadarmo se třetí skladba na aktuální desce „Death Seat“ jmenuje „Servant To Blues“. Wooden Wand totiž týhle prapůvodní hudbě fakt slouží. A to je v době, kdy si každej myslí, jaká je fantastická a jedinečná hvězda, příjemný osvěžení.

Musím se přiznat, že ze spárů „Death Seat“ jsem se ještě nedostal a aspoň jednou za dva dny si to prostě MUSÍM pustit. Prostá, jednoduchá deska, jaká na Young God snad ještě nevyšla (produkce se mimochodem ujal sám Gira). Na první poslech strašně nenápadný skladby, který ale s každým dalším přehráním uvolňujou víc a víc energie. Wooden Wand zbytečně neexperimentuje, protože má často v rukávu osvědčenou akordovou kombinaci ze všech country učebnic. A neexhibuje, protože mu stačí jen soustředěně vyprávět silnej příběh. Některý skladby jsou dusivě temný („I Made You“), v některejch září naděje a klidný, mírný světlo („Bobby“, „Tiny Confessions“). Všude se ale s výrazovejma prostředkama šetří, jak to jen jde. Zůstává na kost ohlodaný, krásný country. Tak, jak kdysi znělo.

Wooden Wand hraje 20. června na 007. Nečekám dech beroucí vesmírnej zážitek. Čekám chlápka s kytarou a pár songů. Nic víc, nic míň.

Wooden Wand: http://www.woodenwand.org/