White Lung se v mym životě zjevili úplně přirozeně: v době největší posedlosti kanadskou scénou jsem na internetu sháněla snad všechno, co kdy prošlo labelem Deranged Records. Tam v tý samý době vyšlo týhle kapele z Vancouveru první album It's The Evil (2010). Pár klipů mě zaujalo natolik, že album hodně rychle skončilo v mý sbírce desek a kapela se stala jednou z mých největších inspirací v současnym punku.
White Lung jsou sice tři holky a jeden kluk, ale ráda bych zdůraznila, že tenhle fakt pro mě není nic určujícího - holčičí kapely totiž šly vždycky tak trochu mimo mě. Nevyrůstala jsem na riot grrl kapelách ani na No Doubt, a tak jsem nikdy nechápala zdůrazňování, že v nějaký kapele zpívá nebo „nedejbože i hraje“ holka. Proč? Vždyť kluky v kapelách taky nikdo neprotežuje, proč by to tak mělo platit u holek? Na White Lung se mi právě proto líbí, že svoje genderový složení nevytahujou z rukávu jako trumf. Pracujou jako jeden organismus, kterej minimálně na deskách funguje přesně jako časostroj. Jsou přirozený a nechávaj za sebe mluvit muziku, ne rozhovory o důležitosti holek v hardcore punku.
Jejich muzika je, jak už jsem řekla, především přirozená. Nepamatuju si, kdy se mnou poslech nějaký desky škubal tak, jako se to dělo s It’s The Evil – ukrutně rychlá a kvílivá kytara, přesně mířený bicí a do toho ječivá Mish Way za mikrofonem. Už od prvního tónu byli White Lung moje krevní skupina, smíchaná z poctivýho kanadskýho dědictví a starších desek Estranged nebo Wipers, to všechno dohromady puštěný na 45 otáček.
Tohle ovzduší se nezměnilo ani na LP Sorry, nejnovějším přírustku do rodiny jejich desek, která kromě dvou velkejch desek čítá ještě pár sedmipalců a jeden split s kumpánama Nu Sensae. Mám ale pocit, že za ty dva roky koncertování po Severní Americe White Lung dospěli, vyhráli se. Kytary jsou snad ještě kvílivější a mnohotvárnější než na starších nahrávkách a ve svojí spletitosti se trochu blížej k ranějším nahrávkám kanadských souputníků Fucked Up. Stejně jako oni totiž sází na model jednoduchý basy a bicích, okolo nichž se vlní skřeky a vazbení kytary. To neznamená, že by rytmická sekce zůstávala za kytarou pozadu, naopak - pohání tu smršť neúnavně dál, snad aby to všechno mohl završit uřvenej vokál, smrtící, ale přesto srozumitelnej. Sorry má daleko k jednotvárnosti – není sice tak zahlcená všemožnýma linkama, jako je tomu u výše zmiňovaných Fucked Up, ale přesto v ní dokážu nacházet pořád nový a nový motivy. Od popovýho refrénu ve skladbě Bag až k atmosféře prvních punkovejch nahrávek, který se mi kdy dostaly do ruky. Když si desku Sorry pustim do uší moc nahlas, je ze mě zas patnáctiletá holka a mám sílu zvládnout cokoli, co si usmyslim. Neznám v současnosti kapelu, která by mi dodávala tolik životní energie, jako se to daří právě White Lung.
Jsem moc zvědavá, jestli v nich tahle živost bude vězet i naživo: White Lung jedou na podzim svoje první evropský turné a zastaví se i v Čechách. V Brně se objeví 22.9. v Kabinetu Múz spolu s Terrible Feelings a MacGyver, pražský koncert se bude konat 24.9. v dejvický Klubovně ve společnosti Vas Szuszanne.
