Pátek - 25. 10. 2002, Praha:
Ještě jsem se pořádně neuklidnil z toho šoku z předchozího víkendu, během kterýho jsem stihnul zaskočit hned na dva koncerty, což je na naše východočeský poměry vážně moc (opravdu), a už tu byl další víkend, během něhož jsem si měl dopřát další nášup. Tentokráte ale šlo o dvě akce v Praze, kde je několik koncertů i během jednoho dne normální asi jako když se kluk podívá na holku, takže tady jsem se svým vzlykáním o tom, že dva dny jsou na mě moc, nepochodil.
Na 007ičku jsem v pátek vyrazil vlastně spíš jen proto, že jsem Raveliny vcelku dlouho neviděl (naposled tuším na Slamníku, kam jsem dorazil s tříhodinovým zpožděním, takže jsem z nich měl velký... víte co) a Themu jsem v Praze ještě nezažil. Šlo tedy spíš jen o zvědavost než o to, že bych se na to nějak extra moc těšil.
Cesta ušla. Tak nějak jsem si už asi zvyknul, že když si chci dopřát trochu tý kultúry, musím tomu obětovat několik otravných hodin ve smradlavým vlaku s výhledem na pomalu se vlekoucí roviny, roviny a roviny tam venku za oknem. Navíc tentokrát jsem měl s sebou společnost, naději nastupující alkoholový generace, takže že bych se zas až tak moc nudil, to taky ne. Do Prahy jsme vyjímečně dorazili s minimálním zpožděním cca deseti minut (což oproti výše zmiňovaným třem hodinám přeci jen ujde). Jelikož nejsme žádný vidle, na Strahov jsme trefili skoro bez problémů, jen jsme se projeli a prošli maliličko víc než bychom bývali museli, ale to je fuk. Kousek před cílem zazvonil Petrovi (tomu alkoholikovi) telefon... Thema se nám vybourala. V poslední době jsou havárky kapel asi dost obvyklou věcí, kór u Themy, jejíž auto se tak tak zpamatovalo z šoku z pražských svodidel a už bylo zas v řiti. Nikomu se nic nestalo, policie vyřešila situaci bleskurychle během čtyř hodin a všechno - až na to auto teda - bylo v pohodě...
Konečně na Sedmičce! Bylo pár minut po osmý hodině a vzhledem k tomu, že pouštět se začalo vlastně jen chvíli před tím, než jsme přišli my, lidí tam nebylo nijak zvláš? moc, ale nějak extra málo naštěstí taky ne. Ani jsem nepočítal s tím, že bych tam měl potkat nějaký známý tváře, teda krom těch samých ksichtů jako vždy, že, tak jsem se uchytil jedný svý (fajn) kamarádky a jejího přítelíčka a spolu s nimi vyčkával nástupu první kapely.
Wollongong jsem ještě nikdy neviděl, neslyšel, nic, a ani jsem se po nich nijak nesháněl, poněvadž jsem měl vždycky za to, teda alespoň podle toho, co jsem o nich kdy slyšel, že jejich tvorba mi nemá co říct. Ale už jen ze zvědavosti a proto, že všechno prý musí být jednou poprvý, jsem na ně kouknul. No a mý dojmy z nich... Hned po chvíli jsem si vzpomněl na Flying Enterprise, na jejichž živý vystoupení jsem se nejdřív těšil a nakonec mě tak zklamalo. Tohle bylo to samý, jen s tím rozdílem, že - jak už jsem napsal - Wollongang jsem doposavad neznal. Jak jsem je tak pozoroval, hrát asi kluci (nebo spíš už pánové?) umí, jenže ten jejich indie rock, či co ono to bylo, mi vůbec nesednul. Je fakt, že čas od času se jim pod nohy připletla nějaká ta melodičtější pasáž, která se mi možná fakt i líbila, jenže po většinu času mně to všechno přišlo takový jednotvárný. Na začátek večera teda nic moc, ale jak jsem tak koukal na máničky vepředu, někoho to bralo... každej po svým, no.
Druhá měla hrát Thema, jenže polovička kapely tou dobou ještě furt klepala kosu v roztřískaným autě v nějaký pražský díře, takže než na ně čekat, ujaly se radši slova severočeský hvězdy večera, krásní a voňaví hoši z Ravelin 7. Konečně jsem je zase někde po roce viděl od začátku do konce! No a jsem za to rád, samozřejmě, poněvadž ten jejich rock ´emo´ roll je parádní věc! Vlastně už nevím, jestli mě na jejich vystoupení bere víc samotná muzika, anebo je to spíš všecko to divadlo kolem toho, každopádně se jim tím obojím podařilo získat si mojí přízeň, stejně jako se jim to podařilo i u asi tuny děvčat, který se na ně přišly mrknout. Nechci tu moc rozebírat, jakej jsem závistivej člověk, ale hrát v hard corový kapele, na kterou by chodily pařit fajnový nóbl holky radši než na diskotéky, to by se mi fakt líbilo. No, snad jednou, až budu taky tak hezkej... Eh, jsem nějak uhnul... Raveliny možná máte rádi, možná ne, určitě je ale snad dneska zná už úplně každej, takže doufám není potřeba nějak sáhodlouze vystihovat jejich výstup. Prostě k zulíbání! Jen ta Cyberlove mi chyběla...
Kdesi v mezičase se v klubu objevil zbytek Themy 11. Čas už prý tlačil, takže honem honem na plac, a? se to moc nenatahuje a rychle začít hrát... Themno jsem viděl naposledy před týdnem v Jaroměři, kde vystoupení jejich i ostatních kapel vypadalo hodně dobře, tak jsem byl zvědavej, jak to bude vypadat tady. Nuda. Teda ne že by kapela byla nudná, to vůbec, ale jak jsem zpětně vzpomínal na atmosféru v Jaroměři a porovnával ji s tímhle, dvakrát moc na větvi jsem z toho nebyl. K hudbě nemám samozřejmě žádný zvláštní poznámky, poněvadž přeci jen jde o kapelu, která už se nějaký ten pátek nepohybuje na amatérský úrovni, zdá se mi, jen tomu tentokrát chyběla taková ta energie, kterou to mělo právě v Jaroměři. "Mile" mě ale překvapilo, že i na ně trsaly ony fajnový nóbl holky, a přitom hrajou takovou netaneční muziky vhodnou spíš pro sebevrahy a jiný zvrhlíky, a navíc nikdo z kapely není ani trochu hezkej. Hm...
A dost už. Myslím, že většina lidí, co se přišla na tenhle koncert mrknout, byla snad spokojená, návštěvníků dost, fajnových nóbl holek taky, vstup ušel, auto se roztřískalo jenom jedno... idylka!
Sobota - 26. 10. 2002, Praha:
Předchozí večer mě nějak zmohl, nevím proč, takže sobotní ráno v pravý nefalšovaný pražský posteli jsem si vychutnal v rámci svých možností úplně maximálně. Na programu nebylo vůbec nic, až koncert večer v Guru, takže nebýt opilce Petra, válel bych se klidně do večera. Jenže prý že né, že když už jsme jednou v tý Praze, že se chce taky zajít někam kouknout. A tak jsme šli. A viděli jsme zajímavý věci. Dali jsme si veganskou pizzu se špenátem, zavedli vřelý rozhovor s gangem sockařů, namlsali se pohledem na kdejaký pí-oviny všude možně, Pé?an si koupil to nejdebilnější buznatriko, jaký jen snad existuje, a nějakou old schoolovou hru, já inteligentní knížku o fotbalových chuligánech, pak jsme se stavili ještě jednou na žrádýlko v jedný žižkovský picérce (btw., pizzu nechci vidět tak deset let), no a nějak, kdo ví jak, jsme se zčista jasna po pěti hodinách bloudění pražskými avenues ocitli v Guru. Klub v suterénu byl ještě zavřenej, tak jsme ulehli do pohovky v hořejším lokále a až do otevření jsme se docela slušně bavili paní servírkou, která byla zhulená jak prase a úplně na všechno odpovídala "no jasný, hihi". Takhle jsme se tam u kafe, piva a panáka kopali do zadku asi hodinku a půl a pak jsme vyšli dolů. Další atrakce po zhulený servírce byla vyhazovačka u vchodu, postarší dáma s padesátkou daleko za zády a nápisem nějaký ukrutný metalový kapely na hrudi, co na nás měla vcelku hustý hlášky o tom, jakej ona to tam má život a jak na to musí dohlížet a kdesi cosi. Tenhle večer zatím vypadal dobře. Dost dobře!
V Guru jsem ještě nikdy nebyl, takže když jsem vešel do jakoby hlavního sálu, vcelku jsem zíral, jakým způsobem je to tam všechno vyřešený. Místo to je fakt super, a to jak tamten podnik nahoře, tak i klub dole, takže jsem rád, že to nakonec Ambrosiák Pavel dohodnul tady a ne nikde jinde.
Jak jsem se tak rozhlížel kolem dokola, s docházkou to protentokrát moc dobře nevypadalo. Bylo něco před osmou a v klubu bylo raz dva tři lidí, z toho tři čtvrtiny byly kapely. Nic moc. Po chvilce se konečně přibelhali i vesnický hošánci od nás, takže už se skoro mohlo začít hrát. Kdyby bylo pro koho. Fakt ale je, že lidi přicházely skoro pořád, takže po čase už to zase až taková úplně největší bída nebyla.
A bylo devět. Davy už se očekávat nedaly, tak se začalo. Tohle byl první koncert našich Friendship Forever v Praze, takže alespoň na tý míň zkušený části kapely se dalo poznat, že jsou přeci jen docela nervózní. To víte, my vesničani měli Prahu vždycky za jedno z měst, který udává směr, takže jsme byli všichni zvědaví, jak to místní vezmou. Na to, že kluci v týhle nový sestavě hrajou jen něco málo týdnů, si myslím, že to zas až taková velká hrůza, jakou jsme očekávali, nebyla. No, kdo ví, přeci jen o nich ze svýho pohledu nedokážu napsat nic nezaujatýho, když je tak znám, ale nikdo nenadával, tak snad dobrý.
X-Wing byla pro mě největší bomba. Když jsem měl tu možnost vidět je v Plzni a já ji propásnul, docela jsem si za to rval vlasy, navíc když jsem slyšel, jak jejich vystoupení vypadalo, a když se mi do rukou dostalo i jejich CD... achjo. No aspoň jsem se tím víc mohl těšit tady. Po klubu začaly lítat vesmírný lodě, vyhazovačku u vchodu nahradil tajemný muž se zahalenou tváří a světelným mečem v ruce, mezi lidi se připletlo pár robotů a kluci rozjeli svůj boj dobra se zlem... X-Wing mám rád už jen proto, že i když jejich hudba je občas slušnej kraválek, přeci jen je z nich cítit už na pohled taková ta pozitivní energie, která - vím, že to říkám furt, ale nemůžu si pomoct - většině dnešních kapel chybí. Velikou část ze všech těch písniček jsem neznal, takže to jsem se jen tak kroutil a vrtěl, pokud možno do rytmu, ale když zahráli nějakou pecku z cédéčka, bylo mi fajn, když jsem si více či méně nahlas mohl zazpívat s nima; člověk se pak hnedle cítí líp, když se má čeho chytnout, navíc když jde o takovou skvělou věc. Zpěvák si během svýho vyřvávání dával i vcelku šlušnej tělocvik, což se mi hodně líbilo, poněvadž já bych měl dost už jen z toho vyřvávání s takovou intenzitou a ještě do toho takhle lítat po sále... no to fakt ne. Old school se nezapře, takže mezi písničkama se i mluvilo o všem možným, což je taky fajn, že jo. Jedinej - taky klasickej - nedostatek bych viděl asi v tom, že jejich set trval moc krátce. Ale tak už to bývá vždycky, mám ten dojem, že to nejlepší je i nejkratší. Budiž. Nakonec jsem rád, že jsem je konečně mohl vidět i live, navíc na takovým místě, kde mezi kapelou a lidma není rozdíl půl metru vyvýšenýho pódia, takže se čas od času může stát, že se dost dobře nerozezná, kdo je vlastně kdo, což celkový atmosféře pomáhá jako hrom. No zatraceně dobrý!
Po menší odmlce na scénu dorazila domácí Ambrosia. I s touhle kapelou mám zkušenosti jen z Plzně, kde tenkráte hráli jako úplně nejprvnější a mně se už tenkráte docela zalíbili. To i proto jsem byl rád, že si organizaci tohodlec koncertu vzali na starost právě oni. Aby se to nepletlo, tak Ambrosia vytasila oproti všehochuti Friendship Forever a old schoolu X-Wingu úplně hodně moc hustej metálek. Až teď jsem si všimnul, že v klubu přeci jen není úplně tak málo lidí, spíš možná naopak. Že by domácí hvězdy? X-Wing přeci jen byli X-Wing, ale Ambrosia má zase hodně vychytaný melodický pasáže, který dočista žeru, navíc hrajou se dvouma kytarama, což vždycky muziku hodně obohatí. Ani jejich vystoupení nepostrádalo náležitou energii a jak to tak vypadalo, patrně sklidilo i největší úspěch, hlavně teda mezi nějakýma hodně moc velkýma fandama, který si vepředu dávaly i náležitě hustej taneček. Zdálo se mi to, nebo i oni skončili opravdu nějak brzo? Ale budiž, znovu. Jejich vystoupení přesně naplnilo všechny moje očekávání, nezklamalo mě, ani mě nijak zvlášt nepřekvapilo, každopádně jsem byl vážně rád, že jsem je zase jednou po čase viděl.
A zas konec. Jak v pátek, tak i v sobotu se končilo pokaždý nějak divně brzo. Nebylo snad ještě ani půl dvanáctý a všichni už to balili. Kluci od nás se nakonec rozhodli, že než se složitě cpát na spaní k někomu v Praze, radši hned vyrazí a staví se ještě na chvilku (už to vidím...) zakalit v Hradci, takže jsem v Praze zůstal sám, sám a sám. Byla docela hezká noc, tak jsem se kousek prošel a po cestě trochu popřemýšlel krom jiných věcí i o tomhle večeru... a bylo mi z toho fajn, fakt jo! Díky moc Ambrosii za super koncert!
LordAlex
Více na old.czechcore.cz
|
