„But we are all still making music and it is still Lungfish music if you know Lungfish music,“ řekl v nedávným rozhovoru Daniel Higgs o Zomes a o svý sólový tvorbě. Pro někoho, kdo nezná Lungfish, by to možná mohlo bejt malinko nesrozumitelný. Jenže pro ty, který jsou už tolik let zcela závislý na monotónních riffech Lungfish – který spíš připomínají mantry než riffy – je to naprosto jasný. Daniel Higgs rozvíjí odkaz Lungfish v působivým obrazu slov a tónů, zatímco Asa Osbourne aka Zomes, kytarista Lungfish, si sedl ke klávesám a načrtl strohou kresbu jednoduchejch melodií. Oba přístupy mají podobnej účinek, jako hudba Lungfish. Akorát to nejsou Lungfish.

To, že se Zomes a Daniel Higgs potkají 19. května na koncertě v Praze, je neuvěřitelná náhoda. Možná osud. Obě turné se jedou nezávisle na sobě a protnou se na jedinej den právě v Rubínu. Daniel Higgs už tady hrál, Zomes jsou tu poprvý. A doplňovat se to bude skvěle. Zatímco Higgs je velkej prorok a vypravěč, Asa Osbourne se tichej pozorovatel. Zvuk Zomes je introvertní, minimalistickej, primitivní v tom nejlepším slova smyslu. Jednoduchoučký melodie v zastřeným zvukovým oparu, nenápadný bicí spoutaný ve smyčce… Skoro by se chtělo napsat, že na týhle muzice přece nic není. Jo, na týhle muzice není nic složitýho, ale umožňuje vám rozhlídnout se do velký dálky.

Na „Earth Grid“ je patnáct krátkejch skladeb, který skončej přesně tak, jak začnou. Negradujou, nemají žádnej „vývoj“, zvukově se od sebe moc neliší, skoro nic se v nich neděje. Prostě nic. Jenže to NIC vás naprosto zhypnotizuje. Je to jako magnet a nechápu, jak je to možný. Zomes - naprosto rovná cesta mezi polema, pravidelnej horizont, čerstvej vzduch. Není na tom nic ke zkoumání ani pozorování, je to naprosto čistá hudba, kterou můžete přijmout takovou, jaká je. Žádnej koncept, záměr, prostě nic. Krásný, čistý nic. Víc průzračnýho snad nemůže nic bejt.