Kdyby se mě někdo zeptal, na jaký koncert se těším, tak bych asi bez váhání odpověděl: „Na koncert Zegoty“ V podstatě se na něj těším od doby, kdy zahráli svoji skvělou show v Napajedlích, což už jsou asi čtyři roky zpátky. Najednou je to tady. Je pátek 17. září 2004 a já sedím v metru a … netěším se … nemám náladu … nemám náladu na Zegotu … nemám náladu na lidi … nemám náladu na nic… je to, jako když si koupíte letenku do země, do které se chcete strašně moc podívat a ve chvíli odletu máte pocit, že vás ta cesta spíš otravuje a že by bylo nejlepší zůstat doma. Navíc máme dělat rozhovor. Nevím, jestli mám náladu mluvit. Nevím jestli mám náladu se na něco ptát. Nevím… .Před Miladou jsem se potkal s Agou a nějak jsme se trefili do nálady a povívali si a povídali až do chvíle, kdy přišel Marek a najednou jsem v ruce držel diktafon a mluvil s těmi čtyřmi známými - neznámými tvářemi a najednou mi bylo příjemně a měl jsem radost z toho, že tam můžu být a povídat si s nimi a mám radost, že si povídáme místo toho, abychom jim  pokládali záludné otázky a získávali ještě záludnější odpovědi. A jaký byl koncert? Byl vážně perfektní. V poslední době asi ten nejlepší koncert – nejlepší, protože to bylo poprvé za poslední rok nebo dva, kdy jsem se na koncertě cítil tak, že tam skutečně patřím. (Kučin)

Na začátek ještě pár faktů, které se z rozhovoru nedozvíte – Zegota jsou Moe (zpěv), Jon (kytara a zpěv), Ard (basa) a Will (bicí). Na svém kontě mají 3 desky – Movement in the music, Namaste a Reclaim (později přibyl ještě sedmipalec se dvěma songy – pozn. SH). Všechny vyšly na CrimethInc. a pokud je neznáš a hledáš něco ne až tak obvyklého v této scéně, tak si je určitě sežeň. A co se týká koncertu, tak nezbývá než dodat, že to byl jeden z nejlepších co jsem zažil… (Marek)

Marek: Tak jak se máte? Co říkáte na tohle místo? Myslím tím, že spoustě amerických kapel by takový místo bylo nesympatický. Přece jenom je to něco jiného než třeba 007 klub.

Moe: Jsme moc rádi, že tady můžeme hrát. Jsme rádi, že existují místa jako Milada.

Marek: Před chvílí jsem se bavil s jedním chlapíkem, který tady bydlí a říkal, že se to tady snaží dát nějak do kupy. Vylepšit to, snad sem dostat i elektřinu. Chtějí, aby to místo vypadalo lépe. No, snad bychom mohli začít tím, proč jste se rozhodli pro turné po východní Evropě?

Ard: Myslím, že hlavním důvodem je, že v této části Evropy máme spoustu přátel a tím, že tady hrajeme, se můžeme s těmito lidmi setkat. Dalším důvodem je i to, že ty koncerty tady máme skutečně rádi. Je to jiný než třeba v západní Evropě. Tady jsou lidé o dost více nadšení a koncert se snaží maximálně vychutnat. Třeba v Anglii je to takový, že ti lidi jsou přesycení z toho, že tam hraje spousta kapel a tak už z těch koncertů nemají takovou radost. Jsou už takový otupělí.

Marek: Chtěl bych se zeptat, co je pravdy na tom, že se Zegota přestěhovala do Švédska. Kolují tady stórky o tom, že teď celá kapela žije na severu. Jak je to doopravdy?

Jon: Přestěhoval jsem se do Švédska, protože jsem byl zamilovaný. Teď tam žiji, protože tam mám dvouletého syna. Ostatní tam přijíždějí jen na nějaký čas, abychom mohli hrát a taky cestovat. Ard jinak žije v Amsterdamu a Will a Moe v Severní Karolíně. Jako kapela fungujeme jen po určitý čas v roce.

Marek: Takže Zegota je více projekt než kapela?

Ard: Tím, jak zkoušíme je, Zegota spíše projekt. Teď jsme zkoušeli a koncertovali tří měsíce. Posledně to byly čtyři měsíce. Stále se ale snažíme fungovat jako kapela – být v kontaktu, psát skladby, přemýšlet, kam naše kroky povedou….

Moe: I mimo období, kdy jsme spolu, na Zegotě pracujeme. Děláme dizajn pro cd, bookujeme koncerty, píšeme muziku.

Kučin: Když mluvíme o cestování a o vašem občasném společném žití ve Švédsku, jak to snášíte? Není to bolestivé? Před tím, než jsme začali dělat tohle interview, jsme o tomto tématu mluvili s Agou. Mluvili jsme o tom, že je tak úžasné potkávat lidi, které máš rád, nebo potkávat nové lidi, navštívit nová místa. Ale potom, když přijde na moment odloučení, tak to bolí. Je to jako když dáš někomu kousek srdce a ten někdo s ním potom odejde pryč a ta rána na tvém srdci krvácí.

Moe: Jo ta bolest je nevyhnutelná. Je nedílnou součástí všeho krásného, co prožíváš. Je úžasné, že tady třeba teď můžeme sedět v kruhu a povídat si – je úžasné, že máme příležitost potkat tolik úžasných lidí. Když potom jedeš domů neznamená to, že se odlučuješ navždy. S těmi lidmi jsi v nepřetržitém kontaktu – nemyslím fyzickém. Část tebe zůstává s nimi a kousek z nich zase nosíš ty v sobě. Je, ale pravda, že tohle všechno čas od času bolí.

Někdy si s tím sám a přemýšlíš o tom a ty pocity můžou být docela rozporuplné. Ale jak už jsem řekl – je to nedílná součást toho krásného, co v životě prožíváš. 

Jon: Rozhodně souhlasím s tím, že tyto momenty bolí. Během posledních let jsme hráli jen krátké turné. Někdy dva týdny. Někdy jen týden. Jsou to vždycky úžasné a magické zážitky….a pokaždé, když se potom vrátím domů do svého bytu, ke svým spolubydlícím, ke svým účtům za elektřinu, k nakupování potravin….se cítím smutný…ano smutek je to, co cítím…je to jako bych byl nemocný. Po nějakém čase je to však jiné. Snažím se žít svůj každodenní život tak, aby byl, co nejvíce zajímavý – magický, aby se co nejvíce podobal těm okamžikům, které prožívám na turné – v blízkosti těch, které miluji. Je to obrovská výzva. Cestování, turné….tohle všechno by mělo být jen součástí života – samozřejmě, že je to speciální, ale celý život může být speciální budeme-li se snažit, aby takový byl.  Je to o tom hledat krásná místa a lidi v prostředí, ve kterém žiješ.

Marek: Před několika dny jsme se s Kučinem bavili o rozdílech mezi kulturami různých zemí. Jak to cítíš ty Jone. Je velký rozdíl mezi životem ve Státech a ve Švédsku.  Jaké to je žít a milovat někoho, kdo je z jiné země – z jiné kultury.

Jon: Je to obrovský rozdíl. Pravda je, že už s tou dívkou nechodím a jeden z důvodů, proč nám to neklapalo, byl právě rozdíl mezi kulturami, ze kterých pocházíme. Americká kultura je hrozně individualistická. Nikdy jsem si toho nebyl vědom. Teprve tím, že jsem se přestěhoval do Švédska, které má dlouhodobou tradici pospolitosti a solidarity a kde jsou děti vychovávány ke kolektivismu více než k individualismu, jsem si uvědomil, jak obrovské rozdíly mezi našimi kulturami jsou. Ve Státech můžeš udělat sebe divnější projekt, udělat něco úplně šíleného a můžeš být a cítit se úplně jiný než ostatní a lidé to budou akceptovat, budou to chápat, protože jsou tak vychovaní. Tady ve Švédsku cítíš tlak kolektivismu – cítíš tu sílu skupiny. Na rozdíl od Států jsou děti ve švédských školách podněcovány ke spolupráci s ostatními spolužáky.  Ten tlak skupiny neustále cítíš. Je to jako když jsem někde se svým synem a pozoruji, co dělají ostatní a najednou to dělám taky. Snad abych zapadl do skupiny. Pokud máš nějakou originální myšlenku, něco, co patří jen tobě a ty tu myšlenku nějakým způsobem prezentuješ, skupina ti dá okamžitě najevo, že děláš něco odlišného. V podstatě z toho máš pocit nějakého nebezpečí, nebezpečí v tom, že už nepatříš do skupiny.

Kučin: A jak se na to díváš ty? Myslím, že v určitých situacích tě to může odrazovat od dělání něčeho, co dělat chceš, jen abys nevypadl ze skupiny.

Jon: To je pravda. Je to velmi omezující. Švédský mainstream uznává velmi, velmi liberální politiku. Alespoň, co se týče témat jako je feminismus, rasismus, práva dělníků apod. Z toho vyplývá, že pokud začneš vyčnívat z davu, tak to pro tebe má mnohem lepší následky než třeba v zemi jako jsou U.S.A., kde je politika méně liberální.

Ard: Typickým příkladem toho, jak se liší různé země a kultury, je jak se lidé dívají na demonstrace. Například když při velkých protestech dojde k zatýkání, tak to v lidech vyvolává nedůvěru. Mají tendenci dovědět se proč k protestům došlo, proč došlo k zatýkání. Prostě o tom, co se děje chtějí něco vědět.

Marek: Takže ve Státech lidé nechtějí pochopit protestující?

Ard: Přesně tak.

Marek: Třeba po tom, co se stalo při demonstracích v Seattlu, byli lidi skutečně šokovaní.

Moe: To je pravda. Pokud se chystá nějaký velký protest, tak na něj lidé už dopředu pohlížejí jako na něco, co se bude podobat tomu, co se stalo v Seattlu. Ale nic takového se potom nestane.

Kučin: Ještě bych se rád vrátil k těm kulturním rozdílům. Myslíš si (otázka pro Jona),  že život ve Švédsku nějak ovlivní tvou interakci s lidmi a prostředím ve Státech. Myslím tím, že tě pobyt v této zemi musel mnohému naučit a že ty mnohé můžeš přenést do tvého „domovského“ prostředí.

Jon: Jasně. Myslím, že to, co přinesu „domů“ je právě onen kolektivismus, o kterém jsem před chvílí mluvil. Ve Státech je důležité vyčnívat z řady. Riskovat, protože ten, kdo riskuje, ten vydělá nejvíce peněz a ten, kdo neriskuje si žádné peníze v podstatě nezaslouží. Tak funguje myšlení většiny Amíků. Co jsem se, ale naučil ve Švédsku je to, že práce v kolektivu a sdílení znalostí a zkušeností, ohromě posiluje sebevědomí jednotlivců, kteří pracují uvnitř skupiny. Já pracuji jako stavař a pracuji v dobrém kolektivu. V takovém kolektivu, ve kterém se cítím dobře a který mi přináší dobrý pocit z práce. Je to skutečně úplně něco jiného než stejná práce ve Státech.

Kučin: Když mluvíme o kolektivismu a o tom z jakých pocházíme zemí, tak mě jedna věc zaráží. Řekl bych, že se (Česká republika) v mnohém podobáme Švédsku. Myslím, že jsme (nebo jsme byli) mnohem více vychovávání ke kolektivismu. Podle mě mnohem více než lidé ve Státech. Jedné věci však nerozumím. Jak je možné, že třeba ve Státech, tolik lidí z punku, bydlí pohromadě. Mám na mysli všechny ty baráky, kde bydlí třeba 5 až 15 kids pohromadě. Jak je možné, že tady takové baráky nevznikají. My jsme jeden takový barák založili několik týdnů nazpět a máme z toho ohromnou radost, protože můžeme dělat spoustu věcí dohromady. Ale je to tady skutečně něco netradičního. Třeba Milada je jedno z mála míst, kde lidi bydlí takhle pohromadě a to je podle mě hrozná škoda.

Moe: Myslím, že jeden z důvodů proč takové místa vznikají ve státech je to, že je tam mnohem dražší pronajmout si byt. Ve městech jako je NY, Chicago nebo LA je prostě mnohem výhodnější pronajmout si dům a plně ho obsadit. Je to v podstatě nejekonomičtější řešení bydlení. Upřímně je pro 9, 10 punk kids mnohem jednoduší pronajmout si barák s pěti pokoji,  protože to je pro ně to nejlevnější, co si můžou dovolit.

Marek: Možná je to pro ty lidi ve Státech také jakýsi protest proti tomu individualismu, o kterém jsme mluvili.

Moe: Také je to možná kvůli tomu, že když si pronajmeš barák, tak tam máš malou zahrádku, verandu a nebydlíš v nějakým patnáctým patře někde v paneláku. Je to jakýsi útěk od města.

Jon: Myslím, že právě kvůli tomu, že ti kids pocházejí ze země, kde se tak protěžuje individualismus,  je to pro ně jakýsi způsob odporu a protestu. Dělají tak něco, co  se pere s náturou dané země.

Kučin: Tady v České republice je spousta lidí, kterým je třeba 25 nebo i více, kteří stále bydlí s rodiči. Je to pro ně mnohem jednoduší a pohodlnější, protože nemusí platit nájem a většinou si ani nemusí platit jídlo, protože za ně všechno zaplatí rodiče. To je možná jeden z důvodů, proč se nechtějí stěhovat na místa, kde by se museli starat sami o sebe – platit nájem, platit za jídlo….možná je to jen tou pohodlností, které se nechtějí zbavit.

Moe: Tady jsme zpět u nátury  dané země. Ve Státech se většina mladých stěhuje od rodičů, když je jim nanejvýš sedmnáct či osmnáct. Pokud si starší a žiješ s rodiči, tak je to v podstatě bráno jako ostuda. Tady v Evropě je prostě více zažitý, že děti zůstávají s rodiči déle než u nás.

Tím bychom asi rozhovor ukončili…ještě chvilku jsme si povídali a žertovali nad naší obsesí krajmtynk životním stylem a Zegotou, přemlouvali jsme kluky, aby s námi šli po koncertě na dumpster diving, iniciovali výměnu pytlů na odpadky a podobně…(pro ty méně chápavé – dělám si legrac) ... pak se kluci odebrali na pódium a zahráli úžasný koncert… (Marek)

ZEGOTA Live 1999 ke stažení