Další z řady mini rozhovorů, které vznikly pro MUZIN, informační mini zin brněnského klubu Kabinet MÚZ. Tentokrát na Banánovi otázky odpovídala nejstarší fungující brněnská kapela ZEMĚŽLUČ. Ta v Kabinetu vystoupí v sobotu 7.12. a pokřtí zde svoji novou desku "Kolik a komu?", která vychází na PHR.

Zeměžluč je legenda. S dvěmi trojkami na krku to ani jinak nejde. A jelikož se kapela rozhodla oslavit tyhle svoje speciální narozeniny v Kabinetu MÚZ, poslali jsme pár otázek Šotymu. Ten působí v Zeměžluči od úplného začátku a je to její jediný stálý člen. A nepřekvapivě z toho vzniklo velmi zajímavé povídání. 

Asi se nedá začít jinak, než se zeptat na vaše výročí. 33 let, to už je solidní výdrž. Jak to vnímáš ty? A vzpomeneš si třeba na situaci, kdy byla Zeměžluč nejblíže rozpadu?

...tak jo, budeme vzpomínat. Nevím, jestli to nazývat rozpadem nebo zánikem, ale vždy když došlo k nějakým personálním změnám, tak to bylo ve vzduchu. Ono i když odešel - anebo byl "odejit" - třeba jen jeden ze spoluhráčů, tak nebylo nikdy jasné, jak to dopadne. Hodně nahnuté to bylo, když se měnila celá sestava. To bylo poprvé v roce 1992, delší dobu bylo jasné, že odejde Martin /bicí/. Byť jsme byli stále výborní kamarádi, tak ho spousta věcí kolem hraní již přestávala bavit a mnohé viděl jinak než v roce 1987, kdy jsme spolu začali hrát... No a poté, co jsme s Edou zkusili pár bubeníků, tak i on naznal, že v tom již pokračovat nechce. Tehdy se stal skoro zázrak, protože aniž bych se nějak snažil - ve smyslu shánění nových členů - potkal jsem na jednom koncertě Peppise, se kterým jsme si hned padli do noty, a vzápětí oslovený Ruda byl také pro. Během pár dní tak vznikla nová kapela a v podstatě se plynule pokračovalo bez pauzy dál. V roce 2005, to již opět s Edou, jsme po odchodu Flegmy hledali bubeníka. Po posledním společně odehraném koncertě na festivale PuntalaRock ve Finsku měl nastoupit Titanik, ale Eda díky vážným osobním důvodům ze dne na den skončil... Ocitl jsem se na zkušebně s novým bubeníkem a začalo hledání kytaristy. To, co by se zdálo, že nebude problém, nakonec trvalo cca půl roku. Díky Titanikovi, s kterým jsme měli sami každý týden zkoušku, se to ustálo. A do třetice - v roce 2011 pak odchází jak Titanik tak Fredricson. Jednak to mezi oběma již delší dobu skřípalo, ale hlavně Fredricson chtěl hrát metal... Bylo jasné, že já se tímto směrem vydat nehodlám, všechno co vznikalo, byl kompromis, a ten se hledal stále hůř a hůř... Titanik se chtěl věnovat rodině a též si od aktivního hraní odpočinout, což i udělal. Tentokrát jsem ale předtím, než kluci odešli, vedl různá jednání s různými lidmi, a tudíž se hned začalo zkoušet - s Barmym a Slowchou. I tak to byl zázrak, protože nelze s někým hrát - tedy pro mne je to nepřijatelné -  jen proto, že ovládá nějaký hudební nástroj. Zásadní je sednout si lidsky, což opět vyšlo.

Jak je pro tebe Zeměžluč důležitá? Nebo možná lépe, v čem je pro tebe důležitá a jak se to liší od toho, v čem pro tebe byla důležitá 25 let zpátky? Jestli je tam tedy vůbec nějaký rozdíl.

To je jasný, že to je všechno jinak. Tehdá v začátcích mi ta kapela byla vším. Vše se tomu podřizovalo - termín zkoušky byl svatý, zkoušelo se co nejvíc, po zkouškách se vedly nekonečné debaty po hospodách točící se zase kolem hraní... a pak přišly první koncerty - ta šílená euforie - no zkrátka myslím, že to zná každý, kdo někdy hrál v kapele - ty začátky jsou ne na 100, ale na 1000 %. 

Dnes je existence bandu pevnou součástí mého života. Vše se zvolnilo - hrajeme poměrně málo, ale to má tu sílu, že se pak člověk těší. Zkoušíme - stejně jako hrajeme - pro radost a nové věci vznikají, tak jak přijdou. Nic není pod žádným tlakem. Je to jako ve vlnách - rok nevznikne nic, a pak se Můza dostaví a během pár dní vznikne třeba i několik skladeb. Pokud mluvím za sebe, tak mám na mysli hlavně texty. Mám potřebu věci čas od času komentovat a tady mám na to prostor. Od osobních pocitů až po to, co se týká nás všech. Nezpíváme o chlastu a drogách a je jasné, že tím pádem oslovíme jen někoho /nechci se nikoho dotknout, ale všichni víme, jak se věci mají/. Stále se přece něco děje a on se tě pak někdo zeptá: Jak to, že máš stále nějaké téma na text, kde to furt bereš? Jen to, v jakém žijeme blázinci, je nekonečné téma. Je neuvěřitelné, kam jsme to došli. Prezident je chorý intrikán, který je ostudou státu, a premiér samozřejmě taky, ale v jiné dimenzi dekadence snad všeho pozitivního, co existuje. To, že takoví lidé jsou, je hrozné samo o sobě, ale on se nakonec vždy někdo takový najde. Tyhle kašpary ať vezme čert. To, co je na tom to nejhorší, je fakt, že jsou voleni (a opakovaně voleni) do svých funkcí a úřadu zcela legitimně. Malou útěchou může být, že jen lehce nadpoloviční většinou, ale na té vlastní tragédii to ve finále nic nemění... Stádo chce zkrátka slyšet populistické pohádky a nad mazání medu kolem huby není nic víc. To jsme trochu odbočili, že... Zkrátka v textech ventiluju vše, co mi jde hlavou, a co v danou chvíli potřebuji dostat ven. V hudbě naopak spoléhám na své kolegy. Pokud je nějaká skladba zcela bez nápadu a melodie, pak za ní hledejte mne... to se nedá splést.

Jaká je vlastně současná sestava kapely a proč je právě taková?

V současnosti hrajeme v sestavě Sam jr. - bicí, Barmy - kytara, a já - basa a hlavní řev. Otázka, proč je sestava právě taková, je dost dobrá. No protože se to tak sešlo. Barmy to se mnou táhne už osmým rokem a po odchodu Slowchi nastoupil právě Sam, kterého mi tak nějak "doporučil" Slowcha, když chtěl rozjíždět nějaké další projekty a bylo jasné, že pokud mu vyjdou, nebude mít na Žluč již tolik času... Letos na jaře odešel z osobních důvodů Ofca, který hrál pár let druhou kytaru. No a proto vypadá dnešní sestava tak, jak vypadá.

Zeměžluč byla vždy vnímána jako brněnská kapela, ale ty už tu nějakou dobu nežiješ. Kde teď bydlíš a proč jsi odešel? A nekomplikuje to třeba zkoušky?

Je to tak, Zeměžluč se dodnes prezentuje jako brněnská kapela, byť v Brně žije jen Sam. Barmy je z Jihlavy, kde i bydlí, a já jsem skončil v jedné mikro vesničce kousek od Bystřice nad Pernštejnem. Z Brna jsem utekl před asi 6 lety a to před vším možným, i před sebou. Byl to zcela radikální řez. Nebyl vůbec dlouhodobě plánován a já pak, když jsem se najednou ocitl takřka v lese, tak jsem tomu zpočátku sám nevěřil. Dlouho jsem si na to nemohl zvyknout. Myslím v té rovině, že už v Brně nejsem doma. Když jsem jel do Brna, tak jsem měl pocit, že jedu domů, ale žádné doma tam již nebylo. Teď už ten pocit nemám. Našel jsem k Brnu nový vztah a neměnil bych. Byl to krok, za kterým si plně stojím... Ono projít si zkouškou hry na Robinsona má ve finále ohromnou sílu. Zkoušení to komplikuje snad pouze v tom, že když zapadnu sněhem, tak nejedu - on se člověk pak i na tu zkoušku jinak těší, když musí někam přes hodinu jet a pak zase zpět. Stejné to má i Barmy. No, já si to v minulosti vybral až, až - řadu let jsem bydlel od zkušebny ne více jak cca 200 metrů.

Pět nejdůležitějších milníků v historii kapely a plány do budoucna?

Nejdůležitější milníky... Jo, to je dobrý, tak to vezmeme z gruntu. Možná jich nebude přesně pět...Z prehistorie - to, že jsem poznal Karla Kryla a začal psát básničky, že jsem byl na koncertě Extempore a pocítil něco, co se nedá popsat, že jsem řízením osudu dostal do ruky první LP od Sex Pistols a Clash a uvědomil si, že ačkoli jsem nehudební tvor, nic mi nebrání v tom, abych mohl hluk dělat...Z historie - že jsem ten hluk začal dělat a měl ho s kým dělat, ještě než cesta dospěla ke Žluči. Že jsem poznal Tomáše Bělku, našeho prvního resp. druhého kytaristu, který byl muzikální, měl zkušenosti s hraním a dal kapele řád; že se v roce 1989 začalo cinkat klíči a já se přidal, byť jsem chtěl a byl pevně rozhodnut vzít roha. Že jsem vždy v tu pravou chvíli potkal ty pravé lidi, co to chtěli se mnou dělat, že jsem byl vždy i v soukromí obklopen lidmi, co mne to nechali dělat, že mám stále energii a chuť to dělat, za což i za vše ostatní již jmenované děkuji Bohu. Neplánuji nic - snad to bude kluky se mnou i nadále bavit, snad ještě vznikne nějaká písnička, snad ještě odehrajeme pár dobrých koncertů, snad...

Obrázky