Tyvole měl jsem obavy, proč to nepřiznat. Pokaždý, když se vrací nějaká vaše oblíbená kapela (a od posledního alba Girls Against Boys uplynulo dlouhejch 11 let, je to vůbec možný?), tak se človek aspoň trochu podvědomě bojí, že to buď

a) bude stát za hovno kompletně
b) nebo že to bude až příliš ve starejch kolejích

No a musím upřímně říct, že když jsem poprvý slyšel „It´s A Diamond Life“ z pětiskladbovýho EP „The Ghost List,“ tak jsem se zhrozil, že nastala možnost b). Tenhle track je totiž čistou definicí zvuku GvsB: mocnej basovej riff, typickej nástup bicích, dokonale „sexy“ refrén – prostě „Venus Luxury No. 1 Baby Revisited". Naštěstí to ale celý dostalo mnohem větší smysl v kontextu všech pěti skladeb na novým EP.

Abysme si ale rozuměli – rozhodně jsem to nemyslel tak, že „It´s A Diamond Life“ je slabá věc. Naopak. Je to vynikající, mohutná porce zvuku, adrenalin stoupá, zase jsem mladej! Jen mi „osamocená“ až moc připomněla „starý dobrý časy“ (který nikdy nebyly). EP se ale naštěstí zas tak moc nepřehrabuje v minulosti: hned druhá „Fade Out“ je rytmicky pro GvsB zcela netypická věc postavená na kytaře, čtvrtá „Let´s Get Killed“ místy připomíná spíš hodně zbustrovaný Paramount Styles (a nebo temnou party ve stylu „You Can´t Fight What You Can´t See“), poslední „Kick“ je minimalistická, dusivá a gradující tečka za tím vším.

Dohromady je to z mýho pohledu (= rozuměj z pohledu fanatickýho fanouška) návrat jako svině. GvsB neztratili ani špetku ze sevřenosti svýho zvuku a na několika místech se pustili do novejch postupů. Strašně taky oceňuju, že „The Ghost List“ je jen EP, protože velká deska by byla pod obrovským tlakem očekávání a keců. Tohle je krátký, svěží, svým způsobem dokonalý připomenutí toho, že ta kapela tady pořád JE, a že má pořád kurva co říct. Ze všech mejch velkejch hrdinů hlasitý post-punkový muziky 90. let v podstatě vydrželi jen GvsB a Shellac: na AmRepový kapely sedá prach, jednorázový reuniony bez novejch skladeb (ahoj The Jesus Lizard!) neberu, Fugazi spí, Touch and Go podřimuje, na jednu dobrou desku na Sub Popu připadá pět blbostí, Melvins vydávají jedno a tu samý album furt dokola (sorry)... O to jsem radši, že se tohle EP tak povedlo. A jsem zvědavej, jestli se Scott, Alexis, Johnny a Eli ještě někdy hecnou a natočí celou desku. Podle mě na to mají. Jednoznačně.