Máte rádi soundtrack ke „Ztraceno v překladu“? Já jo – a moc. Kevin Shields a další rozmlžený věci geniálně poskládaný do prchavýho pocitu nočního města. Desky Jessiky Bailiff jsou přesně tímhle způsobem „ztracený v překladu.“ Nekonkrétní, přitažlivě nasládlý a zvláštním způsobem „matný.“ A novinka z loňskýho roku „At the Down-turned Jagged Rim of the Sky“ je zatím nejlepší.

S muzikou Jessiky Bailiff jsem se seznámil na minulým turné Boduf Songs, kde hrála na basu. Pak mi poslala nějaký svoje CD – a já jsem tomu naprosto propadnul. Jessiku doporučil na Kranky Alan Sparhawk z Low, takže inspiraci touhle „slow core“ scénou na jejích deskách samozřejmě najdete, ale mnohem víc tam slyším Anglii 90. let a všechny ty mikáda, korálky a kytarový pedály. Dneska už to vypadá jako čistý retro, ale svýho času byla jistá část těch kapel fakt hodně zajímavá. Z mýho pohledu jim chyběla jen jedna věc – nějakej temnější spodní proud. A právě ten dokáže Jessica Bailiff dokonale zachytit. Konkrétně na „At the Down-turned Jagged Rim of the Sky“ je třeba řada relativně „sladkejch“ písniček, pod kterejma se ale hned vzápětí fatálně propadá led a následuje ponor do osudový basový tmy. Jessica a její basa totiž představujou jedinečný spojení: z nezávaznýho flirtu je nakonec něco mnohem „osudovějšího“ – stejně jako ve „Ztraceno v překladu.“

Šamanství Matteah Baim, chytlavost Low, introvertní šeptání Boduf Songs – to všechno se v písničkách Jessiky Bailiff spojuje v jednu působivou vizi. A není ani potřeba žádnejch velkejch zvukovejch gest, aby byla atmosféra dokonalá. „At the Down-turned Jagged Rim of the Sky“ je jedna ze skrytejch perel loňskýho roku. Těším se na živý verze všech těch čarodějnejch popěvků...