(Hydra Head)
Těšil jsem se na novou desku Harvey Milk hodně a měl jsem jasné očekávání, jak by měla znít. Podobně jako ty předešlé, které mě pořád nedají spát. Střední tempo, lehce melancholická nálada nasáklá městskou poetikou, ostré kytarové melodie, které tam jsou jen někdy, vokál, který plynule přechází z jedné polohy do druhé a dokáže zamáčknout oči, stejně jako pohladit po rameni. Ne moc, jen tak lehce, ale i tak je to dotek, který má tišit bolest. Čekal jsem příběhy zapletené do divných postupů, příběhy každodenního života lehce pokroucené optikou ztracených dětí. Ostatně i ten název k tomu všemu směřoval. A Harvey Milk jakoby tohle všechno věděli, jakoby tušili, že tohle se od nich čeká. A tak nahráli desku, která vás může úplně odrovnat.
|
