Brněnská mise do japonských luhů a hájů se nezdá být u konce. Turné, split singl s Crow, teď toto split EP a v plánu další Japan tour. Tak už zbejvá jenom čekat na to, kdy se v Brně bude na Yachtu místo vege guláše od Food bot bombs prodávat vegan sushi.
„There Are No Goodbyes“. Co k tomu dodat - deska, která má v názvu název první věci a refrén, kterej se v ní snad pětkrát opakuje. Miluju jednoduchost, který se v týhle muzice rozdává plnejma vědrama. Žádný experimenty; nic, co by před tebou někdo chtěl schovávat. Proto tuhle desku můžeš zapnout hned po tom, co dohraje. Zvláštní je, že mi od začátku evokuje promočenou krajinu, šedivý kopce, ze kterých trčí šedej plevel, těžký mraky a hnusný paneláky. Divím se, že tahle kapela není ze Skotska.
Přesně za tři minuty by měli začít hrát See You In Hell na Barvák-Čurbyho festu,letos po vyhoření Yellow doga premiérově v Hradci Králové. Já sedím doma, čumím nepřítomně ((Ďábel nosí pradu) občas zúčastněně (to když při reklamě přepnu na Česká republika – Švýcarsko, momentálně po druhé třetině) na televizi a mám na kokot náladu, zítra dělám ve škole zkoušku ze Speciální pedagogiky a ten hokej taky zatím nic moc. To, že mi dnes uniknou Skitsystem jsem tak nějak zkousl, kdybys mi něco takové řekl(a) před pěti lety, měl bych Tě za osla!!!
(Autumn Jams, Internationale, Parade of Spectres, This One's for the Crew)
Není tomu tak dlouho, co
tady visela Markova recenze na novou desku BATTLE OF WOLF 359. Teďka vyšla
první regulérní deska jejich inťoušskejch emoviolence kumpánů KADDISH, s nimiž mají BOW 359 hodně
společného, a protože mě naprosto rozsekala, nemůžu si odpustit recenzi.
Po sérii nadšených reakcí a následovném zjištění, že se u nás zatím prodaly téhle desky 2 kopie (jednu jsem si koupil já a druhou Jirza), dospělo moje nutkání napsat na ni recenzi až k těmto řádkům. Nic mi totiž v poslední době nezlepšilo náladu tolik jako Masshysteri a jejich nová deska. Dokonce i to divný počasí venku je o dost snesitelnější, když si máte co prozpěvovat a zalévá vás zvláštní hřejivý pocit. Ne úplně optimismus, to je asi dost silný výraz, ale takové to šimrání v zádech a permanentní lehký úsměv.
Až umřu uslyším tuhle muziku. Zavřu oči a vánek mě bude konejšit na cestě do míst, kde duše všech prokletých zpívají o svých životech. Moje cesta mě do těhle končin vede neomylně a moje kroky už teď doprovází hudba, která jakoby překračuje hranici tohoto světa. Uklidňuje mě a šeptá, používá vítr jako jeden z nástrojů, vypráví příběhy, které dokáží měnit život a umí mluvit stejně jako naslouchat.
Na tohle jsem se těšil. Miluju obě tyhle kapely od prvního okamžiku co jsem je slyšel. Žádný super hrdinové, prostě dvě party lidí co se setkaly na kuse asfaltu černym jako správný kafe.
Nevím proč, ale vždycky se mi zdálo, že kapely ze západních Čech mají takovou vlastní specifickou scénu, která je stojí tak trochu mimo dění ve zbytku republiky. A zvlášť dobře se tam daří emo hardcoru. Cheb je takový český San Diego. Špičatý boty, černý košile a tak. A z Chebu jsou taky ESAZLESA, jejichž desetipalec mě velmi příjemně překvapil.
Po několika letech čekání, zkoušení a koncertování, které uběhly od posledního CD „Tučné časy skončily“, přicházíme s novou nahrávkou Chains. Šest treků jsme nahráli za 3 dny a ti, kteří si rádi poslechnou rytmické nástroje mimo rytmus, rozladěné kytary a falešné dechy a zpěvy, se mohou radovat! Nahrávku jsme si vydali sami a je zadarmo ke stažení na webových stránkách edelweisspiraten.pcriot.com , nicméně pokud byste nás chtěli podpořit, je dostupné i klasické CD s bookletem s překlady a komentáři k písničkám.
Myslím, že tábor fanoušků Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra pořádně pročistilo a rozdělilo předposlední album „13 Blues For Thirteen Moons“. Silver Mt. Zion nikdy nebyli easy listening pohodička k mytí nádobí, ale „13 měsíců“ bylo místama dost těžký sousto i pro pořádně otrlý veterány nejrůznějších experimentálních výbojů. A jak je na tom novinka?
Nová kapela členů Wojczech, Idiot Savant a Who´s My Saviour (mimo jiné) si na přebal CD dala „výstražný znamení“ v tomhle znění: „This 1st album of BLROW is for those, who feel fine in the (Death) Metal of the 90th, know about Sludge/Doom/Drone and didn´t forget about the old heroes from the 70th.“ To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít...
(Silver Rocket) Každý singl od Aran Epochal přinesl něco zajímavého. Především svou koncepcí a potřebou sdílet vinylové splity s někým dalším. Co víc, funguje to i jako dobrá propagace zajímavých zahraničních kapel a v případě AUXES jsem za to rád dvojnásobně ...
Počet obrázků: 1
Každej kdo se jenom trošku zajímá o dění v evropský hardcore scéně musel chtě nechtě zaznamenat obrovskou spoustu kapel z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kde se v posledních několika letech straight edge rozmohlo bez velkýho přehánění podobně jako před patnácti lety ve Švédsku nebo Belgii. Těžko dnes soudit do jaký míry se tady jedná o další módní vlnu ze který po dvou letech zůstane jen několik nezlomenejch diehard nadšenců, ale i v tom nejhorším případě tu bude několik kapel a nahrávek, na který se bude po letech vzpomínat se slzou v oku, podobně jako já nikdy nezapomenu na český No Reason, Amity, Kritickou Situaci nebo slovenský Junk. A když pominu ukrajinský Aspire, ruský Rearranged a High Hopes, tak mě ze současný záplavy kapel z týhle oblasti v hlavě asi nejvíc uvízli Flawless Victory, kteří pochází stejně jako Rearranged a High Hopes z Moskvy.
S přibývajícím věkem mým i samozřejmě okolí se kterým jsem ve styku, si stále více vážím lidí, kteří zůstávají věrni svým zažitým rituálům, zvykům a přesvědčení aniž by o „své“ pravdě neomaleně přesvědčovali své okolí. Jedním z takových jsou lidi z kapely DAITRO. Věci které byly dříve naprostou samozřejmostí jsou v dnešní době více méně raritou. V podání Daitro to znamená, že i když by mohli „zúročit“ svoji mnohaletou dřinu, kterou mají za sebou, stále valí ve svém zažitém rituálu. A tak nadále si svoji cestu razí ve striktně osvědčeném DIY principu a své turné napříč kontinenty si zařizují sami, rovněž desky vydávají na svých labelech, pro které si sami tisknou obaly.
Počet obrázků: 2
V podstatě by se to dalo shrnout jako zbytečná recenze.
OX tu už nějakou dobu zpátky bylo a tohle E.P. vyšlo takřka v zápětí - s
polovičním počtem songů a negativním obalem. Háček je ale v tom, že
tahle
kompozice je absolutně dokonalá.
Počet obrázků: 2
Uff… finským hardcore/punk/thrashovým klasikům RIISTETYT (kdo čte Smrt, ten ví, že to znamená to samý co „exploited“) vyšla reedice materiálu z počátku 80. let.
Tahle deska, to je beat mýho srdce. Kde to můžu podepsat? Každá vteřina alba, každej sampl, každej beat, slovo – to je prostě moje DNA. Michle a Nusle, Praha 4, studený průjezdy, podezřelý baráky... Jasný, tohle místo asi není to „Sunken City“ o kterým B. Dolan rapuje, ale až se jednou Botič přeplní všema sračkama z celýho města (což se stane), budou z tý potopy koukat jen všechny ty hnusný (plánovaný) mrakodrapy na Pankráci.
Nashi 14 slov je poslední deska ruské (moskevské) antifašistické kapely WHAT WE FEEL. Název odkazuje k výroku američana d. lanea "My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí." WWF proti tomu vystupují se svými 14-ti slovy: „Láska a úcta. Tolerance, rovnost a bratrství. Bez ohledu na barvu kůže. A úroveň bohatství.“
Přiznám se, že jméno Empty hall of fame jsem už možná párkrát slyšel, ale v té záplavě kapel jsem si jich nikdy nevšiml blíže. Pak mi ale kámoš řekl, že jim chce dělat koncert. A to se stalo impulsem k tomu abych si sehnal jejich desku a napravil tak svou chybu nevšímavosti k této kapele.
Jesu, The Cure, Sophia, A Whisper In The Noise... Nevím proč, ale tyhle kapely mě vždycky odnesou zpátky do dětství. Ne všechny jejich skladby, ale některý nejsilnější momenty mě vrátí v čase a prostoru – a já najednou nemám starosti, který mám teď. Zase čtu před spaním dobrodružný knížky. Mám prázdniny. Chci umět hrát na kytaru. A tak dál... Wive mají na svý nový desce skladbu „Attrition“, která je pro mě zhmotněním (jasně, napsat o jakýkoliv písničce, že je „zhmotněním“ něčeho, je z podstaty věci ukrutná blbost, ale to nevadí, ne?) tohohle pocitu. Je to ta návyková melodie? Je to ten zvláštní špinavej a hlubokej zvuk v pozadí? Nevím. Možná to radši ani nechci analyzovat, abych se o sobě náhodou nedozvěděl víc, než je pro mě bezpečný.
