Vždycky jsem miloval Drive Like Jehu a Hot snakes a miluju i Obits. Není to asi úplně originální začátek recenze na desku kapely, ve které hraje Rick Froberg, ale bylo to prostě to první, co mě napadlo, když jsem jí slyšel poprvý. A taky mě napadá, že to je vlastně úplně jedno. Tak pojďme na to.
Počet obrázků: 2
Nevím, proč nakonec vydání téhle desky trvalo tak dlouho a je mi to vlastně úplně jedno. Tohle se punkáčům prostě občas stává. Nicméně jsem rád, že kluci nakonec nehodili flintu do žita, protože by to byla škoda. Už dlouhou dobu mám totiž pocit, že přesně podobná deska na domácí hc/punk scéně citelně chyběla a to přesto, že hudebně ani textově nepřináší nic převratného. Nejsem sice žádný fundamentální zastánce tradičního hc/punkového modelu, na druhou stranu jsem však upřímě šťastný za každou kapelu a nahrávku, která se ho drží a tím přirozeným způsobem připomíná ty úplně původní kořeny.
Nové sympatické vydavatelství „Dog lovers“ jde na to trochu jinak než jsme zvyklí. Svůj označkovaný rajón si vymezili na vydávání sedmi palců. Svá jména ukryli pod rasy psů takže máme tu čest se nechat očuchat od Zlatého Retrívra, Faraonského psa a Voříška. Štěkot č.1 je ve znamení dvou skladeb Austina Lucase.
Počet obrázků: 2
(Fight or flight/Fight for your mind/Beer records)
Nevím jestli jsou regulérní skupinou – podle slov Radio Maquis by se spíš mělo jednat o projekt členů různých skupin, kteří mají podobný pohled na hudbu a politiku. Jsou hlasití a za pomoci Radio Maquis šíří společné poselství dál. Nevím jestli tady jsou souvislosti, ale za druhé světové války byli ve Francii odbojové jednotky Maquis, které bojovali proti nacismu.
Přijel jsem v sedm ráno a šel jsem spát. Vzbudil jsem se v poledne úplně rozjebanej a docela dlouho dobu mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, kde jsem a kolik je vlastně hodin. A když jsem konečně vstal, tak jsem pro změnu dlouhé minuty bloudil po bytě a snažil se trochu zorientovat. Stavy podobné zmatenosti známe asi všichni a každý se s nimi srovnáváme po svém. Tenhle ale okupoval můj mozek takovým způsobem, že si žádal nasazení těžkého kalibru, to bylo zcela jasné. Potřeboval jsem nějaké záchytné body, něco, co mě srovná. A přesně v tu chvíli, zavadil můj zrak o kávovar a promo cd nového Wina. Říkal jsem si, proč ne.
Mám docela těžkej úkol. Poté, co tady pan Banán dokonale popsal náladu „The Bells“ od Nilse Frahma, měl bych se pokusit o to samý v případě „The Book Of Leaves“ od Rachel Grimes... A myšlenky a nápady se přitom rozbíhají po obrazovce počítače stejně jako tóny piana v tichý místnosti. Tak nejdřív třeba fakta: „The Book Of Leaves“ je instrumentální album Rachel Grimes, která na sebe upozornila coby členka Rachel´s. V hlavní roli je tu piano, doprovázený čas od času zvukama, „posbíranejma“ v přírodě.
Tímto docela vehementně vstupuji na trávník slovutného Jirzophóna, kterej piplá Git Some už od dob, kdy Kazatel vzhlédnul a rudým okem utnul tipec solidně rozjetým Planes Mistaken For Stars. Sled událostí několika pár posledních dní dal zelenou nestabilitě v rádoby stabilním životě a ta si žádá sadu neurotických rytmů. Až doposud zdatně přehlížení Git Some, kteří nesplňovali parametry milovaných Planes Mistaken For Stars, uvízli v mém uchu nevinnou basovou linkou v songu Entrails For the Altar.
Tak nějak jsem tušil, že to bude dobrý. Bylo pondělní odpoledne, ale já měl neodbytný pocit, že je ještě víkend. Nacházel jsem se ve zvláštním zpomaleném režimu, pořád jsem se trochu vzpamatovával ze sobotní akce a v neposlední řadě se mi nechtělo zpátky do Prahy. A tak jsem seděl v novém skladu u M5, pil kafe a hrabal se v deskách. Venku pršelo a mě bylo fajn. Vzpoměl jsem si na dobu, kdy pro mě byla podobná návštěva absolutním svátkem a nějak se to na mě zase přeneslo. Cítil jsem se mladší. Ale jen na chvilku. Pak vyhrál sentiment.
Imaad Wasif má zvláštní a – přiznám se – dost matoucí hudební životopis. Coby bejvalýmu členovi Folk Implosion a kámošovi Lou Barlowa se mu samozřejmě otevřela cesta na Kill Rock Stars, kde vydal v roce 2006 svůj debut. Jenže loňská „The Voidist“ vyšla pro změnu na TeePee Records a bubnuje na ní mimo jiné Dale Crover z Mevins... Tak co s tím? Je to něžnej folkař, nebo špinavej pivař? Přidejte k tomu ještě fakt, že na Wasifa nedá dopustit pražská pobočka Turbojugend – a máte dokonalej zmatek.
Ze strany Terror byl název a image novýho alba dobrým tahem. Přinutí to mladší hard core kids vrátit se zpátky. Přiznejme si, že potom, co podepsali Century Media, vypadá každej jejich obal jako obal Unearth. - Jon McRae.
Dneska ráno jsem si po delší době dal procházku kolem řeky. Dělám to v záchvatech sentimentálního sebetrýznění samozřejmě hlavně na podzim a i tak jen zřídka, nechce se mi totiž většinou vůbec vstávat. Na druhou stranu toho však nikdy nelituju, protože většinou to se mnou pěkně zamává. A to nedělám vlastně nic jiného, než že jdu po náplavce a poslouchám muziku. Jenže časná rána v Praze a zvláště v tuhle roční dobu mají své obrovské kouzlo.
Autistic Youth si dali s novou deskou na čas a podle mě moc dobře věděli, co dělají. Přestože jejich první album "Landmine Beach" bylo punkovou scénou přijato velmi pozitivně, nesnažili se hned za půl roku vydat další uspěchanou desku, ale pěkně si počkali, až napíšou dostatečné množství silných skladeb a ještě je nechali pěkně usadit. Výsledkem je "Idle Minds", deska, která je až neuvěřitelně dospělá a vyzrálá, zvláště když vezmeme v potaz, že ji nahrála parta fakanů z Portlandu.
Malý věci jsou mnohdy ty nejsladší. Malý věci mi dělaj největší radost! Malý, krásný věci ve světě, kterej je strašně malej, pokud neuvíznete v maloměšťáckým křesle. Byla jedna kapela, která si říkala Buried Inside a ta tvořila pomalu a opatrně. Když do strun udeřila, měla smrtící potenciál.
Mám podezření, že tohle bude nekonečná sága, taková telenovela s tisícem dílů… Hlavní aktéři jsou jasní, takže obsazení rolí je následující, See You In Hell, kteří kopou za domácí a Contrast Attitude ze země vycházejícího slunce. Třetí díl dává tušit, že tady to určitě nekončí…
Na úvod si odbudeme povinnostní představovačku, Mother jsou ze tří
čtvrtin bývalý členové Thema Eleven doplněné o mladou krev v podobě
basáka Dava. Toliko na úvod faktů, teď k sedmipalci…
The Mistake je kapela z Kanárských ostrovů, která pohromadě drží víc jak 15 let. Jak už samotný název alba napovídá, družstvo nejen, že má 4 členy, ale nový počin je přesně tohoto čísla v řadě vydaných věcí. Španělské vydavatelství B Core vsadilo na tuto partu již podruhé, předchozí spolupráce se projevila na 3 roky staré desce „Anticongelante“.
Počet obrázků: 1
108 to tady zavřeli. Rozkopli další vosí hnízdo a alespoň v této inkarnaci už se zřejmě nikdy nezjeví. A jak u nich bylo vždy dobrým zvykem, nezanechali po sobě jen spoušť, ale také plno bolestivých otázek. O to bolestivějších, že dopadají do řad hc/punkové scény, kde tahle kapela vždy vyvolávala obrovskou škálu emocí. Přiznám se, že i to je trochu důvod, proč jsem se rozhodl napsat recenzi na jejich novou desku. Ovšem první a nejdůležitější je pořád ten, že mě rozemlela na prach a pak jedním švihem rozmetala jako popel nad Gangou.
Nikdy jsem nepochopil proč při vymýšlení názvu kapel si jednotlivé spolky nedají záležet na tom, aby název už náhodou někde nekoloval. Pak se stává to, že musíte zdlouhavě vysvětlovat, že když mluvíte o Left For Dead tak samozřejmě máte namysli tu Kanadskou sebranku a nebo naopak když je řeč o Subhumans, tak to dá rozum myslíte ty Anglický. Takže když je protentokrát řeč o nové desce Challenger bavíme se o těch Španělských. Jasný ne. Tahle trojka z Madridu po prvním albu přichází z dvojkou a rovnou si je pod svá křídla berou evropští Dischord blázni B Core.
Počet obrázků: 2
Mám rád, jak do sebe věci zapadají. Kdysi dávno jsem několikrát viděl francouzskou kapelu Sons Of Saturn. Hombre Malo to je norsko-francouzskej projekt, ve kterém hraje Boris ze S.O.S. (+ členové Iktus, Sons Of Saturn a La Casa Fantom). Znějí podobně zajímavě jako Sons Of Saturn a jejich demo nahrávka je od prvního pohledu sympatická ...
Naprosto přesně si vzpomínám, jak mi Ivan před pár lety nadšeně vyprávěl o kapele Ceremony. Pár dní na to jsem s ním a s Cvaldou jel do Holandska vyzvednout backline od Bleeding Through a z toho večera mi utkvělo v paměti několik událostí. Že Cvalda zabouchl klíče v autě a museli jsme vylomit okýnko, že Bleeding Through někde projebali basovou hlavu, která už se nenašla a že Johan z Reflections seděl smutně za svým distrem, které nikoho nezajímalo.
