Mám podezření, že tohle bude nekonečná sága, taková telenovela s tisícem dílů… Hlavní aktéři jsou jasní, takže obsazení rolí je následující, See You In Hell, kteří kopou za domácí a Contrast Attitude ze země vycházejícího slunce. Třetí díl dává tušit, že tady to určitě nekončí…
Na úvod si odbudeme povinnostní představovačku, Mother jsou ze tří
čtvrtin bývalý členové Thema Eleven doplněné o mladou krev v podobě
basáka Dava. Toliko na úvod faktů, teď k sedmipalci…
The Mistake je kapela z Kanárských ostrovů, která pohromadě drží víc jak 15 let. Jak už samotný název alba napovídá, družstvo nejen, že má 4 členy, ale nový počin je přesně tohoto čísla v řadě vydaných věcí. Španělské vydavatelství B Core vsadilo na tuto partu již podruhé, předchozí spolupráce se projevila na 3 roky staré desce „Anticongelante“.
Počet obrázků: 1
108 to tady zavřeli. Rozkopli další vosí hnízdo a alespoň v této inkarnaci už se zřejmě nikdy nezjeví. A jak u nich bylo vždy dobrým zvykem, nezanechali po sobě jen spoušť, ale také plno bolestivých otázek. O to bolestivějších, že dopadají do řad hc/punkové scény, kde tahle kapela vždy vyvolávala obrovskou škálu emocí. Přiznám se, že i to je trochu důvod, proč jsem se rozhodl napsat recenzi na jejich novou desku. Ovšem první a nejdůležitější je pořád ten, že mě rozemlela na prach a pak jedním švihem rozmetala jako popel nad Gangou.
Nikdy jsem nepochopil proč při vymýšlení názvu kapel si jednotlivé spolky nedají záležet na tom, aby název už náhodou někde nekoloval. Pak se stává to, že musíte zdlouhavě vysvětlovat, že když mluvíte o Left For Dead tak samozřejmě máte namysli tu Kanadskou sebranku a nebo naopak když je řeč o Subhumans, tak to dá rozum myslíte ty Anglický. Takže když je protentokrát řeč o nové desce Challenger bavíme se o těch Španělských. Jasný ne. Tahle trojka z Madridu po prvním albu přichází z dvojkou a rovnou si je pod svá křídla berou evropští Dischord blázni B Core.
Počet obrázků: 2
Mám rád, jak do sebe věci zapadají. Kdysi dávno jsem několikrát viděl francouzskou kapelu Sons Of Saturn. Hombre Malo to je norsko-francouzskej projekt, ve kterém hraje Boris ze S.O.S. (+ členové Iktus, Sons Of Saturn a La Casa Fantom). Znějí podobně zajímavě jako Sons Of Saturn a jejich demo nahrávka je od prvního pohledu sympatická ...
Naprosto přesně si vzpomínám, jak mi Ivan před pár lety nadšeně vyprávěl o kapele Ceremony. Pár dní na to jsem s ním a s Cvaldou jel do Holandska vyzvednout backline od Bleeding Through a z toho večera mi utkvělo v paměti několik událostí. Že Cvalda zabouchl klíče v autě a museli jsme vylomit okýnko, že Bleeding Through někde projebali basovou hlavu, která už se nenašla a že Johan z Reflections seděl smutně za svým distrem, které nikoho nezajímalo.
Jednou za čas mě zastihne záchvat sebetrýznění a brouzdám se v bahně sociálních sítí a mořem nových hudebních serverů, považujících se za správnou alternativu (většinou do momentu než jim korporátní společnost, která potřebuje i "svěží" mladej design, nabídne spolupráci). Možná, že žiju na jiný planetě a vím o pár z vás, který dýchaj zpoza horizontu. Směšní a ortodoxní? Kdy už se probereme? Kdy už konečně přiznáme, že to celý je jenom divadlo a my loutky v něm?
Už první singl od těchto grindcore šílenců z L.A. mě naprosto rozsekal, a s každou další nahrávkou to není jinak. Vtipálek by jistě podotkl, že už musím být pořádně naporcovanej. Dodávám, že jako čaj…ehm, ehm. Vtipy mi zkrátka nejdou. Pro moji osobu, po letech zatraceně dobrá kapela, která hraje grindcore jako grincore a ne jakousi směs želatiny, zvratků a krve. Podotýkám, tohle je věc vkusu.
Kdo by miloval dárky, který mu po otevření reprezentativního obalu vymalujou kokiáše? Já jo. Belgie už dneska kromě vaflí a předražený exkurze u Waterloo není baštou vůbec ničeho. Sem tam se objeví nějakej trend (ostatně jako všude) - ten poslední se v polích flanderskýho lva kul ve stopách Negative Approach a SSD.
Mám rád „letní“ desky. A „letní“ deskou nemyslím nutně nějakou sladkou akustickou pohodu, ale spíš album s atmosférou línejch večerů a s vůní čistýho vzduchu po náhlý bouřce. „Dreams Of The Wolf“ od argentinskýho dua Springlizard do týhle kategorie přesně zapadá. Dva kluci s akustickejma kytarama a zvláštníma skladbama, který mají k typickýmu indie-folku hodně daleko. Nejsou to žádný sebezpytující introvertní zpovědi, ale taky to není žádný rozjuchaný drnkání pro mejdany u ohně. Zvuk Springlizard je zvláštním způsobem syrovej, ale taky rozvážnej: skladby plynou dopředu vlastním tempem a ve vlastním čase.
Při poslechu třetí desky švédských Abandon, si vzpomenu na dopis co mě před třemi lety poslal vydavatel Emil z Black Star Foundation. Vrátil se zrovna z pohřbu svého kamaráda Johana Carlzona, který ve svých 32 letech se předávkoval. Emil se ve svých slovech vyrovnával se ztrátou svého známého, popisoval jak se jeho přátelé dali dohromady a finančně pomohli mrtvé tělo převést zpátky do Švédska a o tom, že má v plánu vydat posmrtně natočený materiál kapely Abandon ve které Johan zpíval.
Nevím jak začít. Černá deska v černym obalu. Takhle to mám rád, takhle chci aby to bylo. Dvě kapely, dvě svědectví o tom jak je tenhle svět v prdeli. Dvě výpovědi o tom, že na poraženectví je snad pořád ještě brzo. Dvě tváře naděje. Gattaca a Clamant!.
Miluju překvapení. A těch se mi poslední tejden dostává až dost, takže život není tak chmurnej jako ranní chátrání, který se táhne jako smrad celej den a nutí vás přemejšlet o smyslu existence. Přiběh se má takhle. Nejeden z vás zaregistroval, že Ramming Speed jedou letos po Evropě a ne všechno se vyvinulo podle jejich představ. Ve Florencii se totiž podívala parta makarónů do jejich auta a obrala je o finance (některý kapely dělaj pořád ty samý chyby) a hlavně o merch, kterej asi při revizi u lokálního Dona moc neuspěje (leda by si dal práci a přetisknul rub portrétem Rocca Siffrediho)
Přiznám se že už mě moc nebaví pořád dokola číst všechny ty hezky a emotivně napsaný recenze na desky, ve kterých já osobně mám mnohdy problém najít to hlavní: a sice informaci o tom jak deska zní, jak vlastně hraje ta nebo ona kapela… Dost možná je to ale způsobený faktem, že v poslední době se tu objevujou z velký části právě recenze na počiny kapel, který s tím co pro mě hardcore vždycky znamenal maj (minimálně po hudební stránce) pramálo společnýho. A je dost možný že právě tohle byl pro mě ten největší impuls napsat těchhle pár řádků…
Sunpower jsou belgická hardcore punk kapela. Silou slunečních paprsků hrají energický hardcore punk čerpající z tradice starých kapel 70tých a 80tých let – tohle je reinkarnace jednoho stylu hardcore punku. Jejich nové album „Bondage“ bylo nahrané začátkem letošního roku a jak už to tak u správných punkových kapel bývá, k záznamu ve studiu nebylo potřeba víc než dva dny a noci. „Bondage“ vychází na různých evropských labelech a v různých formátech – Lp (verze 33 i 45, černý i barevný vinyl), CD a čtyř singlové edici u Deviant - Gedrag vydavatelství.
Minulý rok pro mě byl jedním z nejtěžších v mém životě. Prošel jsem další zkouškou, která kladla důraz na pochopení věcí, jež se v určitém momentu zdají nepochopitelné. Bolest, která vás svírá, se zdá být nekonečná, ale přesto v určité chvíli poodstoupí a vy dostanete prostor vidět sami sebe takové, jací doopravdy jste.
Tohle je jeden z dalších kompromisů, který dělám, ačkoliv jsem si slíbil, že se zatahujícíma mrakama budu psát a dělat věci, který mi dávaj smysl. Těch, z mýho pohledu, bezcenejch je kolem mě totiž sakra moc a když nechám kola univerza plout, určitě se jich chopí někdo, komu něco přinesou nebo jim ve svejch slovech a jednání dá novou dynamiku.
Parta ostřílených punks ze San Diega, vydávající singl na mladém moravském labelu. Sympatická kombinace. Takže hoďme talíř do kolotoče a kapelo hraj…Výjezd, úvodní riffy. Kapela začíná suveréně z ostra, takže si hned
poklepávám do rytmu než se hudba změní v melodičtější linku, která je
stále zabarvena naštvaným řevem pěvce, aby se ještě ve finále na chvíli
vzepjala k poslední bitvě.
Když sestoupíte až ke kořenům světa, uslyšíte tam tuhle desku. A když se vyšplháte až na ledovou střechu naší planety, bude tam znít právě tohle album. „In A Dark Tongue“ od Harvestman je dokonalej hudební ekvivalent Zemanovy „Cesty do pravěku“. Plujete po neznámý řece a s každým metrem se dostáváte dál a dál do minulosti. Proud je stále prudší, obloha se zatahuje – až se doplavíte na úplnej konec/začátek, kde se právě formujou síly, který budou v následujících tisíciletích utvářet hory, údolí, oceány a světadíly.
