|
Nebudu tentokráte moc chodit okolo horké kaše. Nedávný koncert Tales of Error, který byl zároveň křtem tohohle singlu, mě rozsekal takovým způsobem, že jsem to do teď nepochopil. Byl to za hooooooodně dlouhou dobu bez diskuze nejsilnější zážitek, co se týká lokálních kapel a myslím, že to tak ještě chvíli zůstane. Od prvního tónu energie atomové elektrárny a na mojí kůži v podstatě celou dobu lehká husí kůže. Tím pádem bylo celkem jasné, že jsem se nemohl dočkat, až nádherně vypadající singl položím na gramofon a okouřím volume pořádně doprava.
Lehounké pochybnosti o tom, jestli se Tales podaří přenést nášlap z živých koncertů i do drážek vinylu byly rozprášeny okamžitě. Ten záblesk zlomku vteřiny, kdy se bubenické intermezo zatěžkané tvrdou kytarou rozjede do rychlého a opravdu extrémě energického hard core punku, je prostě skvělý a přestože jsem podobné schéma slyšel za posledních 20 let nesčetněkrát, funguje to na mě pořád stejně - adrenalin, euforie, huba od ucha k uchu. Tohle je muzika, na které jsem vyrůstal a která mi změnila život a budu si to do smrti pamatovat a vím, že tohle je přesně ta deska, která by to dokázala zlomit. Protože ačkoliv jsem to nikdy nepřeceňoval, je jasné, že i muzika jako nositelka myšlenek je velmi důležitou součástí celku a samotná její síla s vámi dokáže zásadním způsobem vnitřně pohnout. A způsob, jakým to Tales na "Ritual" solí, je pro mě opravdu jakýmsi zjevením, protože když sedíte třeba jako já teď na židli, doslova to s vámi fyzicky škube, nutí vás křičet z okna a pogovat po pokoji, tedy všechno to, co jsem dělal, když mi bylo 15 a poslouchal jsem Gorilla Biscuits a teď mám občas pocit, že už je to v mém věku nepatřičné. Ale Tales mě přesvědčují, že je to blbost, že i o tom to bylo je a bude. Ono taky, když spojíte dohromady ty nejlepší elementy kalifornského melodického hc/punku (narozdíl od mnohých tenhel styl miluju) s tvrdostí a lehounkou lopatovostí street kapel a celé to napojíte na zdroj vysokého napětí, je to skoro jasná záruka, že to bude fungovat. Aby to ale fungovalo opravdu, musíte do toho dát i velký kus vlastního srdce a nesmíte se bát. Třeba toho znít v některých momentech jako AFI nebo Ignite (baví me se teď čistě o hudbě), což je hlavně zásluha Ondry a jeho naprosto suverénního vokálu, který zvládá hned několik poloh a všechny skvěle. A když má navíc v zádech kapelu, jako je tahle a na ostrém jazyku vynikající texty, není co řešit. Navíc má celá deska opravdu nádherné zpracování a v neposlední řadě silný dunivý zvuk. Co je ale úplně nejdůležitější - má odkaz, který dokáže bořit zdi. Nezbývá než popřát, aby si za ním všichni členové kapely dokázali stát i za pár let.
http://talesoferror.bandcamp.com/
|
