Ke Stinking Lizaveta cejtím velkej respekt. Ty lidi vypadají jako nějaký přeživší komando z Mansonovy tlupy, ale je v nich zároveň takovej zvláštní mír a pokora. Yanni Papadopoulos (kytara), jeho brácha Alex (basa – ale bacha, taková ta „skutečná“) a bubenice Cheshire Agusta jsou otřískaný životem i rokama na turné, a je evidentní, že muzika je jejich hlavní spojení se světem. Pamatuju si, s jakým nadhledem a klidem zvládali ten chaos okolo, když jsme dělali jejich koncert na 007 spolu s Weedeater. Stejně na mě působili při setkání na letošním South Of Mainstream festivalu: jako nějaký respektovaný indiánský válečníci, před kterejma je dlouhá a těžká cesta s nejistým cílem. Mají v sobě něco z vyrovnanosti Daniela Higgse i zápalu mladejch divočáků typu Trigger Effect.

K muzice Stinking Lizaveta si budete hledat cestu dost dlouho, to je jistý. V jejich zvuku (a nový album "7th Direction" není výjimkou) se mísí všechno možný – inspirace hard rockem, punkem, psychedelií, jazzem, blues – a kapela se nijak neobtěžuje tím, že by se snažila z toho udělat nějakej přehlednej tvar. Většinou mě tyhle eklektický party docela serou, ale Stinking Lizaveta je jedna z mála výjimek: je tu skoro nula procent „muzikantství“, jestli mi rozumíte. Kapela se vás nesnaží ohromit nějakejma krkolomnejma vylomeninama a celý to je tím pádem naštěstí hodně plynulý. Těžko se mi přirovnává, ale kdybych přece jen musel, řekl bych, že mají uvolněnost Earthless, disciplínu Zeni Geva a nepolapitelnost Franka Zappy. A vím, že na někoho to může působit jako rudej hadr na bejka, nicméně pro mě to je dobrá vizitka – připomíná mi to starej českej underground.

Jestli potkáte členy Stinking Lizaveta 4. října ve Finalu, kde hrajou po boku Darsombra, automaticky jim nejdřív budete chtít dát na pivo – a pak vás nezklamou na pódiu. V případě tohohle tria jsou totiž alba (jakkoliv zajímavý) jen doplňkama koncertů.